Společné začátky

11. prosince 2007 v 19:23 | CoolKatherine |  Becky Betafor
Tak už víte, jak jsme přišli k Beckynce. Teď bych vám ráda popsala, jak vypadaly naše první společné dny. Zanechaly ve mně tolik dojmů, že na to nikdy nezapomenu!

Naše mimi se zadaptovalo velmi rychle a začala se projevovat její osobnost. V překladu to znamená, že u nás doma začal řádit tasmánský čert. Celá rodina dostala instrukce, které museli všichni pečlivě dodržovat! Za prvé jsme všichni šoupali nohama po podlaze, protože štěně se neustále motalo všude kolem nás a občas někomu vběhlo přímo pod nohu. To kvičení mi občas zní v uších - a černé svědomí mám taky :-). Co na tom, že jsme v tom byli nevinně.

Další bojovkou pro nás bylo krmení. Obecně platí, že retrívři jsou psí "popelnice" a sežerou úplně všechno. Beckynka byla a dodnes je v jídle gurmán. Žere jen tolik, kolik chce, a něco tak odporného jako granule do ní cpát nebudeme! Musím se pochlubit, že tady jsme zaznamenali první výchovný úspěch - zůstala na granulích. To množství už zůstalo na ní, ale alespoň něco :-).
Největší změna se ovšem udála doma. Ve všech pokojích byly hračky a několikrát denně se ozval výkřik bolesti, když si někdo z rodiny málem zlomil nohu nebo vyvrtl kotník. Ovšem štěňátko povolené hračky nezajímaly. Plyšák je nudnej, míček moc velikej a vůbec, s tím si na ni nepřijdeme. Takže pokud jsem nevěděla, kde je, nebo co dělá, stačilo se zaposlouchat. Za chvíli se ozvalo tsss tsss a už jsem věděla, kde ji hledat. Máme v obýváku palmu a mimi se bavilo tím, že otrhávalo její uschlé listy. Pacinky měla zabořené v hlíně a celá palma se třásla pod jejími zoubky.

Asi nejvíc jsem si užila vstávání. První týden jsem byla s Becky doma a pravidelně jsem s ní chodila na zahradu. Vstávala jsem o půlnoci a ve tři ráno a mrzla v pyžamu na zahradě, dokud nevykoná štěně svou potřebu. Asi po třech dnech mě Becky začala budit a já měla radost, jaké dělá pokroky. Záhy jsem však zjistila, že si chce hrát. Cestou na zahradu jsem totiž šlápla do loužičky, která byla uprostřed chodby, a mimi už kňučelo u dveří, že chce hrozně ven! Naštěstí pro mě si brzy zvykla a chodila ven pozdě večer a brzo ráno, ale celou noc vydržela!

Takových pokroků bylo víc. Začala mi krásně nosit aportky, čím dál lépe papala a přestala dokonce ožírat palmu (když už na ní nezbyly skoro žádné suché lístky :-) ). Zkrátka si nás všechny omotala kolem packy...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Takmari Takmari | E-mail | Web | 15. prosince 2007 v 17:26 | Reagovat

to je moc hezky napsaný :-))

už chápu, proč mamka nikdy nechtěla do baráku pejska  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama